Povstání z popela - Na pláních slunce

Viděl soud, se vším, co k tomu patřilo. Celou ceremonii, kterou si musel zapamatovat, aby pak ze sebe neudělal hlupáka… Jenže přitom pořád cítil Metatronovo tělo u sebe. Cítil jeho teplo a vůni. Odolával pokušení dotknout se ho a musel sebrat své sebeovládání, aby pozoroval dění dole… Jenže to nešlo. Metatron se zavrtěl a přitiskl se k němu blíž. Černovlasý mladík se na něj zadíval a Metatron se usmál. Aniž by na sebe přestali hledět, políbili se. Byl to hluboký, procítěný polibek. Metatron pomalu sklouzl k jeho krku a mladý anděl se musel hodně ovládat, aby slastně nezavzdychal. Sklouzl rukou níž…
Dole mezitím pokračoval soud…

Napětí nešlo vydržet. Během chvíle byli oba nazí a dusili v sobě výkřiky rozkoše. Tentokrát to byl Harry, který se zabýval Metatronovým pyjem. Sic nezkušeně, zato neskutečně dráždivě nasával společníkův úd. Archanděl byl až podivně tiše, jen o něco rychlejší dech prozrazoval jeho vzrušení. Užíval si, ale hlavně sledoval dění dole… A měl pocit, že Gabriel o nich ví…
A slyšeli příboj oceánu…

Probrali se po dlouhé době, když síň už byla prázdná. Harry namáhavě vylezl z místnůstky a narovnával si zmuchlaný hábit, který použili jako podložku pod hlavu.
Začervenal se, když si uvědomil, že vše, co se uvnitř odehrálo, mohlo mít svědky.
Vzápětí z místnosti vylezl i Metatron. Usmál se na něj a přitáhl si ho k sobě v majetnickém objetí.

„Doufám, že jsi pochytil něco z ceremoniálu,“ zašeptal laškovně.
„Uhm… jistě,“ znovu zrudl Harry.
„Nemáš se zač stydět,“ pravil Metatron a vedl ho znovu dolů, do jeho pokojů…
A to Harry věděl. A nestyděl se.

Jejich život v Ráji se zaběhl do určitých kolejí. Ráno Harry vstával sám. Mrzelo ho to, neboť si vytvořil k Metatronovi pevné pouto. Ještě nikdy k nikomu necítil nic takového. Ani se záhadnou neznámou, která se mu občas zjevovala ve snech. Po snídani s Gabrielem, který někdy až nápadně připomínal vysokého, bělovlasého a bělovousého dědečka, na kterého si mladý anděl rovněž nedokázal vzpomenout, a který se tvářil, jako když všechno ví, či tuší, se Harry vydával do Síně kouzel, kde ho Metatron vyučoval andělskému řemeslu. Pravda, ne vždy ukončovali výuku kouzlem…
Poté, kdy se opět sešli u stolu a popili víno, nektar, či pojedli ambrosii, se výuky Harryho ujal Gabriel, který ho pro změnu učil vystupování při Soudech. S otcem, matkou a Siriem se nevídal příliš často a i když, nevěděl, co v jejich společnosti dělat. Byli tak blízko a přec tak vzdáleni…
Ve svých volných chvilkách se scházel s Metatronem, nebo si četl knihy.
Dny plynuly a Harry nabýval sil. Získal o něco vznešenější,a kvůli upíří krví, nebezpečnější výraz. Díky Metatronovi získal velkou sílu a nebeský svit. Křídla nyní vytahoval věru bleskurychle, skoro bez žádné bolesti a kapky krve. Stal se jiným, a přesto byl stejným. Jen u Soudu ještě nebyl a andělské jméno nezískal…

„Už jsi zde tři měsíce, Harry,“ zašeptal jednou Metatron, když spolu leželi v jeho pokoji.
„Vím,“ řekl pouze. „Naučil jsem se mnoho, jen jméno mi uniká a já nevím, jak ho získat!“
„Ach, o tom jsem nemluvil. Tvé jméno na tebe počká. Myslel jsem, že bys chtěl vědět, co se odehrává na Cadmii…“
„Proč bych měl chtít?“ otočil se k němu anděl.
„Možná proto, že v tuto chvíli se ti narodila dcera!“ usmál se.
„Dcera? Já… nepamatuji se, že bych měl ženu…“ zamračil se Harry.
„Vím… dokud ti nepřinesou Kalich, nebudeš se pamatovat na nic. Jen Naja, tvá přítelkyně porodila. Máš holčičku, Harry. Měl bys být šťastný… A já ti dám dar. Jakožto archanděl přítomnosti ti dovolím shlédnout dolů… Můžeš jí vybrat jméno, Harry. Zařídím to.“
Metatron vstal a vytáhl sebou i Harryho. Ten se mračil a snažil se vzpomenout alespoň na její tvář.

V síni Kouzel stála ohromná socha s mělkou, ale velkou fontánkou. Metatron k ní přisedl a Harry učinil totéž.
Archanděl cosi zamumlal a několikrát mávl nad fontánkou rukou. Voda se stříbřitě zatočila a všude znovu padla mlha.
Rozostřený obraz ve vodě se stal zřetelnější a Harry spatřil rudovlasou dívku s malým, pokojně odpočívajícím miminkem. A v tu chvíli si Harry vzpomněl, že tu ženu už viděl. Viděl ji ve snech. Metatron se usmíval, neboť věděl, co se v něm odehrává.
Žena, Naja, byla unavená, v očích slzy, ale tiskla si dítě k sobě.

„Jaképak ti dám jméno?“ zašeptal Harry. „Jak se budeš jmenovat, maličká?“ řekl odrazu.
A přesně to samé říkala v tu chvíli Naja, dole, na Cadmii.
„Budeš se jmenovat Glorie Luminora. Ano, takové jméno ti dám,“ říkali oba ve stejnou chvíli.
Metatron se usmíval a mlha pomalu ustupoval do jezírka.
Harry se s trhnutím probral.
„Kdo… Kdo byla ta žena?“ zeptal se vyjeveně.
„Však si vzpomeneš, Harry. Jediné, co nyní víš a na co nezapomeneš, bude tvá dcera Gloria!“ řekl Metatron.
„Pojď… Musíme spát!“

Metatron Harryho pečlivě přikryla pak se sám odebral do svých komnat. Anděl však dlouho nemohl zapomenout na obličej své malé dcerky. A v noci, když usnul, se mu opět zdálo o krásné neznámé, která ho vábila k sobě. Přijít však nemohl.

„Harry! Harry! Vstávej, rychle!“ Někdo s ním zatřásl.
„Uhm… Co se… děje?“ zasténal rozespale.
„Kníže Pekel na nás znovu poslal své démony! Rychle, musíš nám pomoc!“
Vasiaria vypadala zoufale.
„Kde se bojuje?“ vyhrkl Harry, teď již zcela probuzený.
„Na pláních Slunce! Pojď honem!“

„Kolik je tu démonů?“
„Asi stovka. Všichni nižší andělé jsou tam. Za chvíli však dojedou i Serafíni. Jenže to už bude pozdě. Několik Mladších už leží v Bílém sále!“
„Ach!“ zhrozil se Harry.
Démony nikdy neviděl. Pouze v knihách, které četl. Věděl o jejich síle a moci, ale nikdy před nimi nestál tváří v tvář.
Bylo to navíc poprvé, kdy měl opustit Ráj a vyjít ven, před Brány.

Roztáhl křídla a společně s Vasiarií pokračoval dál, až k té zvláštní, růžovozlaté mlze, kde už z dálky viděl provazce kouzel.
Přistál nedaleko bojující Haniel. Jednou rukou vysílala kouzla útočná, druhou naopak držela velký, pulzující průhledný štít. Harry ji pokynul v pozdravu a zahleděl se proti sobě a zarazil se. Příšery byly horší, než v knihách.

Stejně, jako oni měli bílou auru, démoni ji měli černou a dech beroucí. Připomínali mozkomory, jen nemohli vysávat štěstí.
Anděl se otřásl. Na hlavách měli připevněné černé přilbice a ruce měli obrněné železnými rukavicemi. I plášť byl černý. Pohybovali se pomalu, zato nehráli čestně a jejich kouzla byla nemilosrdná.
Kolem Harryho proletělo jedno z démonových kouzel a anděl se konečně vzpamatoval. Nedechla se a natáhl před seber ruku. V tom okamžiku z ní vystřelilo bílé světlo, které se rozlilo po celé planině, a které vší silou uhodilo do jednoho z démonů, který se se zavřísknutím roztříštila vzal přitom sebou dalších pět démonů. Zář pohasla a Harry se otočil na druhou stranu,odkud tušil přicházející nebezpečí. Měl pravdu. Přikrčil se a kolem hlavy mu znovu prolétlo černé kouzlo. Prudce natáhl dva prsty a soustředil své síly. V očích se mu modře zablesklo a z prstů vystřelil velký, modrý paprsek. I on se vpil do démoního těla a vzápětí ho spálil na prach. Harry vstal. A rozhlédl se kolem, jako by hledal rovnocenného soupeře. Nevšiml si tak naprosto překvapené Haniel a Rafaela.
Anděl roztáhl křídla a přeletěl nad polem. Přitom uhýbal všem odraženým paprskům. Našel toho, koho hledal. Metatron byl v obležení hned desíti démonů, kteří ho odřízli od ostatních.
Přistál přímo před ním.
„Co tu děláš?“ zeptal se a tiskl si ruku, ze které se kouřilo.
„Co by? Vasiaria pro mě poslala. Bojuji tu za spásu Ráje!“
„Vasiaria? Tys neměl chodit nikam! Jsi ještě příliš slabý a nezkušený! Pozor!“ křikl a strhl Harryho na sebe.
Mladík se však nasupeně postavil a otočil se čelem k démonům.
„Celý život poslouchám, že sem na to příliš slabý a nezkušený! A když konečně porazím toho zatracenýho černokněžníka dostanu se sem! Jsem opět neschopný! To teda ne!“ zavrčel a napřáhl obě dlaně proti hordě démonů, kteří se blížili. Začal si mumlat zvláštní zaklínadlo, které si četl v knize.
Kolem něj se začalo šířit horko, až Metatron musel pomalu ustupovat!
„Harry! Tohle ne! Zničí tě to!“
„Já už jsem mrtvý!“ sykl Potter a celý ten žár zkoncentroval do dlaní. Ozvala se rána a z dlaní mu vyšlehl ohromný, plamenný provazec řítící se na překvapené démony. Nezasáhl je, pouze se vpil do zlaté mlhy.
Byl znát posměch v tvářích démonů, ale pak nastal výbuch, který odhodila jak démony, tak i toho, kdo kouzlo vyslal. Démoni se proměnili v prach v okamžiku, kdy se jich dotkla zlatá záře paprsků a Harry? Ležel opodál a nejevil žádné známky života.

Jeho tělo bylo zvláštní, průhledné, jako by na sebe přijalo barvu pláně. A pak, zmizel...